Ragnarok

Ragnarok, neboli soumrak bohů, je to, k čemu celý svět postupně a nezadržitelně spěje. Jeho příchod byl mnohokráte zvěstován a každá nadcházející generace s obavami vyhlíží příznaky jeho příchodu. Asi nejznámějším zdrojem vyprávějícím o jeho průběhu je Voluspa - Vědmina píseň. Není dodnes jasné, jak se vědma dokázala podívat na budoucnost okem Vševidoucího, ale co spatřila, změnilo osudy celých národů, i její vlastní.

A toho dne na počátku konce poprvé a naposledy ozve se skřípavý hlas zlatého kohouta hřadujícího nad branami Ásgardu. Jako potvrzení jeho volání odpoví mu popelavý kohout dlící nad branou Helheimu. Co bylo stvořeno, aby přetrvalo věčnost, bude rozbito a poškozeno, jako jedovatí hadi potáhnou se praskliny po celém Bifrostu. Plémě Zrádcovo bude odpoutáno, jakož i sám Mnohotvářný nalezne svobody, by loď mrtvých k vyplutí hotovil. A tehdy, až Zlatoústý zaslechne první kroky nepřátel a přiloží ke rtům Gjalahorn, až rozezní se všemi devíti světy jeho táhlé troubení zadírající se až do morku kostí, pak nastane Ragnarok. Nenasytný vlk pozře měsíc i slunce a svět utopí se v temnotě, bohové i netvoři budou bojovat a umírat, až nakonec sežehne všech devět říší plamen Múspellheimu. Ginungagapa, propastná temnota, pohltí vše zbylé a ten, jehož bohové nepřijali a obři zavrhli, z posledních sil dokoná svůj úděl. Však nové slunce a nový měsíc opět povstanou, a s nimi i nový svět.

Tak pravila vědma. Zda mluvila pravdu není jisté, vždyť ona sama nevěděla, co vidí, když pouhým lidským zrakem pohlédla na výjevy určené výhradně Ódinovi. Nikdo u dvora by té staré věštbě nevěnoval mnoho pozornosti, kdyby se ovšem nedávno na duhovém mostě neobjevila spousta prasklin...