Brunhilda :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Brunhilda

„Dnes vám povím příběh padlé valkýry,“ slíbil eshu osazenstvu krčmy a řádně si přihnul medoviny. Vždy, když tudy proplouvala jeho loď, zastavil se na večer a vyprávěl své poutavé příběhy. Nikdy nemusel sáhnout do svého váčku, platil vyprávěním.

„Začalo to tehdy, když vrcholily války o královský trůn. Velitelka valkýr se tehdy po mnoha bitvách, kdy se svými družkami vybírala mezi padlými ty nejlepší do armády einherjů, rozhodla osvěžit a vykoupat v průzračné řece…“

* * *

Brunhilda stála před Ódinovým trůnem, vzpřímená a beze strachu, jak se sluší na valkýru, jen oči měla zastřené závojem smutku. Zklamala svého pána a zradila své družky, i když vlastně neměla na výběr. Nejvyšší ji spaloval pronikavým pohledem svého jediného oka.

Bylo mu známo, jak přišla o svá křídla, nemusela mu nic vysvětlovat. Věděl, že ji o ně připravil obyčejný člověk, když si je při koupání odložila na břehu, i jakou moc nad ní měl jarl, když je držel v rukou. Na jeho rozkaz pak musela Brunhilda a její sestry ve zbrani bojovat a vyhrávat pro něj bitvy. Kdyby nezasáhl sám Nejvyšší, musela by mu nejspíš potupně sloužit dodnes. Když se před tím zlosynem zjevil Ódin a proklál jej svým kopím, cítila úlevu a radost ze záchrany. Když ale pohlédla do tváře svého pána a spatřila v ní čirý hněv, věděla, že upadla v nemilost. Dopustila, aby jí poroučel smrtelník, selhala před zrakem Vševidoucího, a ten neodpouští snadno.

Brunhilda stála a čekala na svůj trest. Odvrhne ji Ódin navždy? Či ji snad nechá roztrhat smečkou vlků? Nebo ji pošle do Jotunheimu s úkolem, který bude nad její síly? Vše bylo možné a ona přijme jakýkoliv osud.

* * *

„… a tak Ódin uvrhl na valkýru kletbu věčného spánku. Dívka dodnes spí na kamenném loži, obklopena šlehajícími plameny, které každého smrtelníka spálí na popel. A bude tam spát tak dlouho, než se najde mimořádně statečný bojovník s čistým srdcem, který se odváží vstoupit do plamenů a valkýru probudí,“ zakončil vypravěč příběh. Ticho v sále by se dalo v tu chvíli krájet. Muži i ženy se jen pomalu probouzeli z živého snu, který jim svým uměním předestřel. Tichý hovor a pochvalné mručení postupně přešly v obvyklý hospodský halas plný přípitků a chvástavých řečí. Příběh se jim líbil. Eshu se spokojeně opřel o stěnu a zavřel na chvíli oči.

„Mistře vypravěči.“ Oslovení jej donutilo otevřít jedno oko. U jeho stolu přešlapoval nervózní mladík. Leif mu pokynul hlavou. „Mistře,“ pokračoval nesměle mladík, „víš, kde je ta dívka uvězněna? Kde bych ji našel?“ Mladík zamával na hostinského a nechal přinést velký džbán plný kořeněné medoviny. Eshu se usmál, naznačil Sigurdovi, ať si přisedne, a dal se opět do vyprávění.