Skuld

Kith: Sluagh
Klíčová slova: hledání, minulost, soudce
Role pro ženu
Diagnóza

Dnes je ten den, napadne Ragnara, když vidí odhodlání svých mužů. Ještě jednou se dotkne symbolu kladiva na koženém řemínku kolem krku, ještě jednou vzdá hold Thorovi. Teď. Teď je čas vyrazit a zadupat protivníkovu armádu v prach.

***

Nejmladší z trojice si ještě jednou pečlivě prohlédne vlákno ve své ruce a do druhé uchopí nůžky. Je čas.

Škoda ho, je tak mladý a pohledný, napadne ji. Ale kdo by se protivil vůli nejvyššího. Je čas a ona to ví.

***

To jaro bylo vlahé a přišlo brzy, stejně jako na královnu její chvíle. Povila králi nádherného synáčka. Mladý král svolal na počest svého druhorozeného syna velkou slavnost. V hodovní síni se tísnily davy hostů. Všichni významnější lidé z celé říše přišli malému jarlovi popřát a připít na jeho zdraví. Stoly se prohýbaly pod pečeněmi a číšemi medoviny.

Celý dav však netrpělivě čekal na tu chvíli, až přijdou ony. Norny. Ty, co vědí. Ta první na sebe nenechala dlouho čekat. Minulost přímým krokem předstoupila před královský pár, aby je pozdravila, a pak se sklonila nad kolébkou. „Dávám ti do vínku odvahu tvého otce a krásu tvé matky,“ pravila rozvážně a poté usedla mezi hosty.

Když byla slavnost v půli, přiskotačila druhá sudička – Přítomnost. Když vešla, sál zaplavil její věčný smích a klapot kopýtek. Přitančila rovnou ke kolébce, usmála se a vyhrkla svoji sudbu: „A já ti do vínku dávám život plný slávy a skutků, které přežijí věčnost času.“

Slavnost pokračovala a chýlila se ke konci. Mladá královna byla jako na trní, očekávala i tu třetí, ale ta se neobjevovala. „Kde je Skuld?“ zeptala se svého muže. Když uviděla jeho výraz, rázem pochopila. „Tys ji...?“

„Ne, nepozval!“ ozval se mrazivý hlas a ze stínu vystoupila mladá žena obklopená aurou temné krásy. Pichlavým hrdým pohledem si změřila všechny v sále a zamířila přímo ke kolébce. „Jak si dovoluješ protivit se osudu, králi? Věříš ve své pýše, že budoucnost můžeš změnit jen tím, že mě nepozveš? Nevíš snad, že Velký otec již rozhodl a vlákno je utkané? Nebo si také myslíš, že já mám jen ty špatné sudby a zlé konce? Dobře, jak chceš. Jak řekly mé sestry, vykoná velké činy, o kterých se bude vyprávět...“

Po vyřčení její sudby v síni zavládlo ticho, které přerušil jen pláč královny.

***

„Je ho škoda, je tak mladý,“ vytrhne Skuld z úvah zvonivý hlas její sestry, která vlákna pečlivě přede. „A přitom jiní, kteří trpí, by tvou pomoc potřebovali daleko víc, sestřičko. Třeba jeho otec, utrápený starý král,“ ukáže Verdandi na jiné, daleko slabší vlákno. „Je sotva zraněn, jsi si jistá?“ pokračuje satyrka. Ano, myslí to dobře, jako vždycky, když žije pro tuto chvíli a nevidí jejich osudy dále, než za hranici okamžiku. Kromě toho, poté, co někam zmizela jejich nejstarší sestra, zbyla tu Skuld na sestřinu upovídanost sama.

***

Mladý jarl otevírá oči. Řev boje pomalu utichá. Koho je víc? Jeho mužů nebo bratrových? Snaží se vstát a zjistit, jak těžce je raněn. Rána v boku není hluboká a ani moc nebolí. Ještě není jeho čas, ještě musí bojovat. Sebere sílu a odhodlání a zvedá se.

Ještě neví, že jeho bratr se k němu blíží s mečem v ruce. A že ho spatří naposled.

***

„Ano, jsem si jistá,“ pohlédne sestře přímo do očí a v těch jejích vidí zase ten stejný žal jako pokaždé. Na to, že za chvíli jí to bude jedno, je občas strašně patetická, napadne Skuld, když stříhá silné vlákno.