Sigurd :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Sigurd

Skaldův podmanivý hlas umlknul a jen jako v ozvěně se chvíli nesl ztichlou krčmou. Nakonec ten zvláštní okamžik ukončil sám vypravěč, když s gustem vyprázdnil svůj korbel. To spustilo lavinu povyku, jásotu a dalších projevů uznání, a když eshu zdvihl další korbel, připila mu snad celá krčma.

Sotva pak Leif dopil a utřel si pěnu z vousů, hlasitě se dožadovali dalšího vyprávění a kapitán se po chvilce nechal přesvědčit. Kdo by ho neznal, řekl by, že jej vyprávění vůbec netěší. Jen co však začal mluvit, nechuť z něj jako zázrakem spadla a i hostinský se zaposlouchal do poutavého příběhu. Tenhle ještě neznal.

Spolu s ostatními opět podlehl kouzlu hlasu a celý přīběh jako by se mu odvíjel přímo před očima. Viděl chlapce nalezeného před vraty malé kovárny, viděl péči a až otcovskou lásku a starostlivost, kterou mu věnoval starý trpaslík. Cítil radost, když chlapec uzvedl svůj první meč. Bolelo jej celé tělo, když mladík při úmorné práci v kovárně dlouhé hodiny pumpoval těžkými měchy a v žáru výhně se kus kovu přetvářel do prodloužení válečníkovi ruky. Pot mu stékal z čela, když ryl do čepele mocné runy. Spolu s ním vykřikl radostí, když zbraň rozpůlila kovadlinu, aniž by to na ostří zanechalo jediný zub.

Jak šel příběh dál, sledoval mladíka prastarým hvozdem, hluboko do skalních měst až k sluji, o níž mu řekl jeho vychovatel. Když odvážlivec poprvé spatřil draka, v hostinci by slyšeli jehlu na zem spadnout. A když pak po dlouhém a urputném boji konečně našel slabé místo v dračím pancíři a jeho meč se zavrtal nestvůře hluboko do útrob, celý šenk úlevou vydechl.

„A tam jsem ho potkal já!“ zvolal Leif a svlažil hrdlo dalším douškem. „Uprostřed jeskyně, zalitého dračí krví, sotva stál na nohou. Získal nesmrtelnou slávu a samozřejmě i nesmírný dračí poklad. Ten poklad bylo výkupné, kterým se sám lstivý Loki - ať ho hadí jed sežere zaživa - vykoupil ze zabití jednoho z mistrů trpaslíků. Určitě si dovedete představit, jak velký poklad to musel být. Kdyby mi ho kousek patřil, taky bych si nestěžoval.“ Leif dopil, co měl nalito, a kývl na hostinského.

Najednou mu na rameno dopadla něčí ruka. „Co kdybychom si na tvého přítele připili u našeho stolu?“ oslovil jej muž středního věku, s ježatým obočím a vousatou bradou, podle oděvu bohatší měšťan, asi obchodník. Možná spíš ochránce nějakého obchodníka, napadlo Leifa, když spatřil mohutné pletence svalů skrývající se pod tunikou. Vousáč ukázal na stůl u stěny šenku, kde seděli jeho společníci. Starší muž, již bělovlasý, a druhý stejného věku jako vousáč, oblečený v kožené zbroji, pravou ruku měl v obvazech.

„Poslouchalo se to krásně, kapitáne Erikssone,“ připil mu ten mladší. „Nás ale zajímá, co se s tím mladíkem stalo dál. Tady bratr,“ kývl směrem k vousáčovi, „přesně takového hrdinu hledá. Ten mládenec prokázal velkou odvahu, ale přiznejme si tu obrovskou dávku štěstí, když si ho Fafnir nevšiml a nastavil mu odkryté břicho. To při něm stáli snad všichni bohové. Bratr si velmi cení jeho nadání a je ochoten poskytnout mu další výcvik, aby se z něj stal opravdový drakobijce.“

Leifovi před očima rychle přeběhlo celé setkání se Sigurdem. Vše, co si řekli a co si slíbili. Když těmhle třem pracháčům řekne další střípek ze Sigurdových činů, nic tím neporuší, a možná mu z toho také něco kápne.

„No, původně jsem si to chtěl nechat na příští večer, ale že jste to vy, povím vám ten příběh už dnes.“ Eshu se nadechl k vyprávění. “Je to příběh velké odvahy a velké lásky, příběh o nejkrásnější z valkýr, kterou sám Ódin za trest uspal na věčnost uprostřed kruhu plamenů. Příběh o tom, kterak Sigurd veden zpěvem ptáků našel kamenný oltář vysoko v horách a valkýru ze sna probudil…“

„Sám Ódin? Pokračuj, to mě zajímá” usmál se nejstarší z trojice. Pohodlně se opřel lokty o stůl a jeho jediné oko se Leifovi zavrtávalo snad až do morku kostí.