Leif Eriksson :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Leif Eriksson

Jediná noc, kterou s ní strávil, jej donutila zvednout kotvy a hnát se ven z dlouhého fjordu. Co jsou všechny ženy, které sevřel v náručí, proti jednomu jejímu polibku?

Kvůli jediné noci se vzdal všeho, co prožil v čele svých mužů poté, co převzal uprostřed bouře velení z rukou svého otce. Příběhů, které nikdo jiný neznal, břehů, na které nikdo před ním nevstoupil, zemí, které nikdo před ním nespatřil... To vše bylo ničím proti jejímu úsměvu, proti pohledu jejích očí.

Leif se nadechl slaného vzduchu a obličej mu opláchla vodní tříšť, jak se drakar prodral úzkou soutěskou a ocitl se na volném moři. Námořník byl na vrcholu sil, pod nohama měl palubu své lodi, nejlepší ze všech drakarů na celém severu. Závistiví jazykové tvrdili, že loď očarovala mořská čarodějnice, plachty jsou ušity z dračích křídel, hluboko uvnitř lodi bije v okované truhlici dračí srdce a hrdá hlava z lipového dřeva, která zdobí příď, uprostřed boje oživne a na nepřítele vychrlí oheň. Sám Leif ty příběhy nepopíral. Nemělo smysl vysvětlovat, že jádro těch příběhů je skutečné. Například to s tím ohněm, taková krásná legenda. Ale kdyby se někdo z těch žabařů, kteří se báli vzdálit se na dohled od pobřeží, vypravil až do teplých moří na jihu a pokořil hrozivé Symplégady, pak by mohl doplout do ohromného přístavu císaře Konstantina a onen dračí oheň spatřit na každé druhé galéře.

Posádku lodi tvořili ti nejlepší muži, které jeho otec Erik, a po něm i sám Leif, sesbírali po všech známých zemích. Jeden jako druhý znali loď do posledního čepu v obšívce, do poslední nitky v plachtě. Každý z nich se mohl postavit všem mořským démonům se samotným Midgardsormrem v čele. Uměli číst mořskou hladinu stejně jako pohyb hvězd, v nejhustější mlze dokázali určit, kde stojí slunce a kde je nejbližší břeh. Zoceleni tucty bojů a hotovi do tuctů dalších, ať už šlo o kořist, o vynucené místo k přistání, nebo o holý život. To když si nějaký naiva myslel, že osamocená loď představuje snadný cíl. Posádka, se kterou se Leif mohl vydat na samý konec světa a vrátit se zpátky.

Zhoupnutí mezi vlnami donutilo Leifa lépe se rozkročit a chytit se lana. Ta plavba na západ byla zatím jeho největší výprava. Kousek, kterým překonal svého otce, objevitele Grónska, a zapsal se navždy do kronik objevitelů. Z těch, kdo se tenkrát vypravili s ním, se z Vinlandu vrátila jen hrstka. Mnohem méně než příběhů, které se zakrátko vyprávěly po celém západním pobřeží.

Konečně vypluli ze stínu strmých útesů a do boku se jim opřel vítr. Vál z jihu, byl vlahý, hřál prokřehlé námořníky a vlnám tvořil bílé pěnové vrcholky. Byl jako její náruč. Plný života, vášně, žáru a touhy.

Člověk musí naslouchat znamením bohů. Jak na moři, tak v loži. Jen jednu noc s ní strávil a od té chvíle věděl, že nenalezne klid, dokud ji znova nespatří. I kdyby za ní měl plout až do samého srdce Jotunheimu. Věděl, že tento příběh bude ten největší, který kdo kdy vyprávěl.

„Magnusi, Henriku, Bjorne, Ahmede, Arnare,“ otočil se na své nejvěrnější. „Otočte loď přímo na sever. Poplujeme tak daleko, kam až nám to moře dovolí, pak přistaneme. Nežádám nikoho z vás, aby pak pokračoval k Bifrostu se mnou. Tak jako tak na mne tentokrát nebudete čekat. Pokud se vrátím, najdu vás. Pokud ne, znáte zákony. Napněte plachtu a muži k veslům!“