Freya :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Freya

Otče, jak se jen trápíš. Vidím ti to na očích, slyším to v šumění tvých moří a oceánů. Ty, který jsi zplodil hned dva bohy lásky, dál chodíš světem nemilován. Co je to za život, když nečeká tě doma náruč milující ženy? Jak ráda dala bych ti ten dar, ale jak jistě víš, to není v mé moci. A přitom i já již poznala pravou lásku - ten hřejivý pocit v hrudi, mrazení v zádech, to svírání v hrdle. A když cítím doteky na své horké kůži, když sevřou mě silné paže a má holá ňadra třou se o mužnou hruď, když oděna jen ve svůj náhrdelník sedlám oře lásky a rozkoše, až točí se mi hlava, tehdy cítím, že opravdu miluji. Ano otče, i na mě již došlo. Snad jen že… ale to nic, na tom teď nezáleží.

Proč ty nejdeš vstříc svému štěstí? Nebo se snad bojíš zřeknout své manželky? Tak pevnou přísahou jste spolu spojeni? Vím, je za tím dlouhá historie, dobře si pamatuji lest, kterou tehdy Skadin otec Tjazi s Lokim upletli, aby dostali Idun. A nemyslím, že Tjazimu šlo o ni samotnou, byť nikdo nemůže popírat její krásu. To o jablka z její zahrady mu kráčelo! Chtěl oslabit Ásy i Vány, aby sem snad později, až bychom pro stařeckou slabost nebyli schopni pozvednout zbraně, vtrhli jeho ledoví bratři. Zle by se nám vedlo, kdyby Thor tak rázně nezakročil.

Já vím, pak zase Skadi byla v právu. Ale musíš v tom nešťastném svazku zůstávat? Je to již tak dávno, kdy jsem naposledy viděla na tvých rtech upřímný smích.

Nebo tě trápí ještě něco jiného? Proč mi uhýbáš pohledem, kdykoliv se tě zeptám na původ tvého nedávného hněvu? Máš přece naprosté právo s příboji a vlnami nakládat tak, jak sám uznáš za vhodné. Otče! Ty mi něco tajíš!

Ale já na to přijdu, na to se spolehni.