Fenrir :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Fenrir

Past. Celý ten prašivý ostrůvek uprostřed zapomenutého jezera byl jedna velká past, do které vlezl bez přemýšlení jak pitomé štěně, skočil po návnadě a nechal je vyhrát. Znovu zkusil napnout mohutné svaly na krku a na plecích, ale dopředu věděl, že je to marné. Tak jako každý pokus předtím, bez výsledku. Podivná páska odolávala všem jeho snahám. Čelisti, pro které nebyl problém překousnout jedním stiskem vaz dospělému býkovi, na ní nezanechaly ani stopu. Teď se z nich vydralo jen zoufalé zavytí, jak znovu a znovu zkoušel všechno možné, aby se z té strašlivé pasti osvobodil.

Jak je nenáviděl. Stáli okolo a smáli se úlevou, že konečně zvítězili, aniž by si pošpinili ruce jeho krví. Bohové, kteří jej kvůli zmateným věštbám odsoudili, aniž by něco spáchal. Obři, z nichž pocházela jeho matka, kteří jej nechali bohům napospas. Vlastní otec, který se na jeho účet bavil spolu s ostatními.

Jeho krví podlitý pohled se upíral na jednotlivé postavy, které jej obklopovaly a vychutnávaly si okamžik svého triumfu. Přímo před ním stál ten, jemuž měl být vlk osudem. Stařec, opřený o dlouhé kopí, jeho jediné oko se upíralo přímo na Fenrira. Vedle něj stál jeden z jeho synů, jednou rukou si spokojeně hladil plnovous, druhou opíral o hlavici těžkého kladiva. S jakou samozřejmostí ještě před chvílí předváděl své mocné svaly, když se snažil obojek přetrhnout. Fenrir se původně domníval, že bouřlivý bůh schválně tlumil svoji sílu, ale teď už věděl, že ani moc celého Ásgardu by nestačila na zničení té zrůdnosti, která mu bránila v pohybu a možnosti rozeběhnout se proti nim a utopit celý ostrůvek v krvi zrádců.

Zástupy bohů a jejich pomocníků mu pomalu splývaly v jednolitou masu. Uši bolestivě ohlušovalo stacatto kladiv poutajících silnými hřeby řetěz ke skále. Z šumu a hovorů přihlížejících vyvstávalo jedno jméno, jméno největšího z tvůrců, nejstaršího z tvorů, kteří obývali svět, praotce bytostí země a kovu. Toho, kdo svým uměním pomohl bohům vyhrát. Ze zvuku kočičích tlapek, ženských vousů, kořenů skály, medvědí šlachy, rybího dechu a ptačí sliny stvořil pouto, na které veškerá Fenrirova zuřivost nestačila. „Durin.“ Jméno znělo ze všech stran. „Durin, Durin…“ Rány kladiv dozněly. Vlk byl bezpečně svázán a připoután ke skále. Čelisti, které hrozily spolknout slunce a měsíc, neměly na dosah nic, čemu by mohly ublížit. Téměř…

Vedle vlka stál klidný a tichý Týr. Jediný kdo se nesmál, kdo nezkoušel pevnost Fenrirova pouta. Jediný, který udělal krok vpřed a natáhl ruku před vlčí mordu, když Fenrir stanovil svou podmínku. Jeho znal Fenrir ze všech bohů nejlépe. Byl to Týr, kdo jej od štěněte krmil, kdo se k němu jako jediný nebál přiblížit, kdo se nenechal sžírat obavami, že vlk naplní svou sudbu. A jak všem vzápětí došlo, Týr byl ochoten zaplatit za úskok, kterým bohové vlka nalákali na ostrůvek Lyngvi. Vítězné uchechtnutí, které vyšlo Fenrirovi přímo z hloubi duše, přikovalo všechny na místě. Týr zblednul, když mu nataženou paži ožehlo horko z Fenrirovy tlamy. Nestvůrné čelisti se pomalu sevřely a prasknutí tříštěných kostí bylo slyšet přes celé jezero.