Ran :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Ran

Kdo jsem?

Težké odpovědět jedním slovem. Mých devět dcer by řeklo, že jsem skvělou matkou. Ano, starám se o ně, dbám, aby měly stále dost zábavy. Starám se, aby neusnuly v odpoledním bezvětří. Díky mně jsou stále ve střehu, připravené uvítat každou loď, která opustí úzké fjordy a vydá se nám vstříc. Potom si s ní mé dcery mohou hrát, kroužit kolem a lákat svým zpěvem neopatrné námořníky. Každá z mých dcer je jiná, každá má jinou povahu, jiný hlas, jinou sílu. Bylo by příliš nudné, kdyby byly jedna jako druhá. Ostatně, už jsi viděl, aby bylo devět dívek stejných? Pyšná jsem na všechny bez rozdílu. Ten jejich hřích z mládí jsem jim už dávno odpustila, jen asi jako jedna z mála žen nikdy nebudu hrdá na svého vnuka. Na to, že se stal hlídacím psem, i když hlídacím psem v sídle bohů. Vím, že mé dcery jeho skutky už dávno splatily svou pílí.

Má síť by řekla, že jsem skvělým lovcem. Je utkaná z nejpevnějších chaluh, její jemná oka jsou nepoškoditelná a neunikne z ní nic, co spadne do mořských vod. Jediný neopatrný námořník, kterému v ledové vodě dojdou síly, se z ní nevymotá. Jediná loď, která nezvládne zimní bouři, neklesne na mořské dno, aniž by se zachytila do mé sítě. Jediný zlatý pohár se nepotopí bez mého vědomí. Samozřejmě, nenechávám si vše, co spadne pod hladinu, beru si jen to, co mi po právu patří. Tak jako ostatní i já ctím Norny a jejich rozhodnutí. Ony jediné přece určují, jak dlouhá bude nit života každého z nás, nemám pravdu?

Kněží by řekli, že jsem skvělou bohyní. Nesměj se a chvíli poslouchej. Čí jména slyšíš, když drakkary vyplouvají na otevřené moře? Čí jména slyšíš v bouřích, když námořníci sotva stíhají vylévat vodu a spravovat děravé trupy seschlých lodí? Jsou to snad jména ásgardských bohů? Slyšíš volat jméno Týrovo, nebo snad prosí o pomoc Ódina? Slyšíš jméno mé, stejně tak často jako to svoje.

Námořníci by řekli, že jsem skvělým přítelem. Zdá se to zvláštní, že? Ale zamysli se, já jsem s nimi každou plavbu. Vědí, že když selže všechno jejich umění, všechna jejich síla a vytrvalost, setkají se s mou sítí a posléze se mnou. A já už je nikdy neopustím.

Dvoutvářná by řekla, že jsem její spřízněná duše. Nezatěžujeme se zbytečnými emocemi, nerozlišujeme, kdo je zlý a kdo dobrý. Rozlišujeme pouze, kdo nám náleží a na koho nemáme nárok. Jí patří zbabělci a ti, kteří zemřou stářím a nemocemi, mně patří všichni, kteří utonou na moři. Nic víc, nic míň. Že by někteří bez pomoci mých dcer nikdy v mé síti neuvázli? Nebuď směšný. Vytkni Ódinovi do tváře jeho rozhodování o výsledcích bojů a pak přijď diskutovat o právu na mrtvé.

Já sama bych řekla, že jsem strach, který obestírá duše všech, kdo kdy stáli tváří v tvář nekonečnosti moře. Jsem nejistota provázející námořníky před každou plavbou. Jsem tajemství skrývající se za černým obzorem. Jsem síla, se kterou moře naráží na pobřeží, až z něj odlomí kusy skal. Jsem temnota hlubiny, ve které dojde dech a tlak rozdrtí slabé tělo smrtelníka na kaši. Jsem blesk, který půlí bouři i lodní trupy a posílá je vstříc záhubě. Jsem útes, který se vynoří znenadání uprostřed vln, aby přelámal vesla, stěžně i lidské kosti.

Jsem Ran, a nikdo, ani ty, Njorde, nebude stát mezi mnou a mou kořistí!