Heimdal :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Dvůr > Heimdal

Hradby a zdi Ásgardu se otřásaly v samotných základech. Řev stovek hrdel křičících jména největších hrdinů se mísil s řinčením kovu a dupotem okovaných bot. Mohutné sloupy podpírající vysoké stropy se chvěly jak osiky ve větru. Vysoký troll jen přešlápl a smetl z ramene pár úlomků omítky, která odpadla z klenby masivní brány. Lomoz bolestivě útočil na jeho citlivý sluch, tak jako pokaždé, když se Bouřlivý vrátil z úspěšné výpravy. Ta poslední byla podle všeho velmi úspěšná. Komu to vlastně roztříštil hlavu tentokrát? Nešel Thor na samotného Hryma? Určitě to měl v plánu, ale ať to byl kapitán Naglfaru nebo jiný netvor Jotunheimu, koho Thor skolil svým kladivem, každopádně to pro něj byl důvod vypít sudy piva, vědra medoviny, a poměřovat se s ostatními bohy v nejbláznivějších sázkách. Nebo to byl přípitek tomu mladému smrtelníkovi, kterého Thor přivedl jako nadějnou posilu? Jestli začali výcvik tímto způsobem... Ještě že ráno bylo nedaleko. První sluneční paprsky přinutí všechny opustit hodovní síň, skrýt se do svých paláců a až pozdě odpoledne vylezou, začnou dělat něco smysluplného.

Heimdal se těchto oslav neúčastnil. Jen jednou, když navrátil Freye náhrdelník Brísingam, který ukradl ten piskoř, zdržel se na první přípitek, ale pak hodující opustil.

Jeho místo bylo tady, na hraně mezi Ásgardem a Bifrostem. Byl strážcem duhového mostu a ten nesměl zůstat nestřežen. Každý v celém světě sice znal dávné proroctví, že duhový most zůstane nedobytý, dokud jej pán Muspelu nezničí svým ohnivým kočárem, ale kdo se mohl na proroctví spolehnout? Kdo mohl vědět, že sám není součástí toho proroctví a že most zůstává nedotčený právě proto, že na něm bez přestání hoří strážní ohně a že Heimdal neúnavně drží osamělou hlídku, stále připraven k boji? Stále připraven varovat ostatní a třeba padnout při obraně brány. Ale předtím před sebou navrší hory z těl nepřátel, blesklo strážci hlavou a zcela podvědomě sevřel hlavici těžkého meče u pasu. Až ten den přijde, on bude připraven. Tak jako je připraven každý den a každou noc, už od věků, kdy svět byl mladý. Troll si protáhl ramena, tíhu kroužkové zbroje už ani nevnímal.

Jeho smysly, schopné zachytit růst trávy a zvuk rybích šupin, zaslechly pod hlukem probíhající oslavy něco nezvyklého. Smrtelníky nezachytitelný tón přetrhl chod jeho myšlenek a donutil jej natočit se směrem k Bifrostu. Opatrné klepání rozechvívalo duhový oblouk, vždy pár ťuknutí, chvíle ticho, dalších pár ťuknutí kousek blíž. Pomaličku, postupně to pokračovalo vzhůru směrem k Ásgardu. Ať to bylo cokoli, Heimdal si posunul Gjalahorn na záda, aby mu nebránil v pohybu, a tasil. Dlouhá čepel odrážela všechny barvy mostu, tak jak přecházely jedna v druhou, a na runami pokrytém povrchu rozehrávaly kouzelný koncert.

Po chvíli, která Heimdalovi připadala jako věčnost, se objevil i zdroj toho zvuku. Nahoru po oblouku se pomalu blížil malý skrčený tvor, vždy kousek opatrně přešel, pak se zastavil, něco vytáhl z tlumoku, sklonil se k duze a něco na ní kutil. Po chvíli se zvedl a pokračoval dál, aby se vzápětí sklonil na jiném místě.

Heimdal přesně věděl, na kterých místech se trpaslík zastavil a proč je tak pečlivě zkoumá. Nebyl tedy jediný, koho ty praskliny znepokojovaly víc než jen „Už to někdo u všech ledových obrů opravte!“. Troll zasunul meč zpět do pochvy, tady nebude potřeba. Za chvíli už s radostí a možná i s úlevou vítal starého přítele. „Doufám, že jsem přišel včas,“ řekl Durin.

První paprsek nového dne proťal jako ohnivý šíp oblohu a rozzářil okna v síních a komnatách Ásgardu. V odpověď mu zaznělo zakokrhání kohouta hřadujícího vysoko nad branou. Na nejvyšší věži pevnosti bohů, poprvé od vztyčení mohutných zdí, zdravil vycházející slunce.