Idun

Kith: Boggan
Klíčová slova: zodpovědnost, hledání
Role pro ženu
Diagnóza

Veselí bylo v plném proudu a valkýry se bedlivě staraly o to, aby žádný pohár nezůstal prázdný. V síních Valhally se už dlouho nekonala oslava takhle bujará. Byl k ní ovšem pádný důvod, protože Hromovládný se vrátil z další vítězné výpravy. Zrovna stál na stole, opile se kymácel, a snad již po sté za ten večer vykládal, kterak svým kladivem pobil celou tlupu obrů - stavitelů lodí. Co na tom, že ten příběh slyšeli stokrát? Co na tom, že při prvním vyprávění bylo obrů pět, a nyní se jejich počet blížil dvěma tuctům? Nikdo se neodvažoval Thorovi upírat jeho slávu a hrdinské činy. A tím méně ona, kterou kdysi Thor vlastníma rukama zachránil ze spárů toho ohavného únosce Tjaziho. Dodnes mu za to byla vděčná a vždy mu vybírala ta nejkrásnější jablka z celé úrody.

Jablka! uvědomila si Idun. Vždyť Thor byl tak dlouho na výpravě, že minul alespoň dvě úrody. A bylo to na něm poznat - kolem jasných očí se mu objevilo pár mělkých vrásek a vous mu tu a tam prokvétal stříbrným poslem stáří. Rychle otevřela svoji truhličku a vybrala to největší a nejšťavnatější jablko.

„Thore, jestlipak jsi na něco nezapomněl?“ zeptala se a přistoupila k němu s rukou skrytou za zády.

Thor na ni chvíli ostřil podroušený pohled a pak zahřímal: „Máš pravdu, krásná Idun, můj pohár je prázdný a já zapomínám pít. Ještě bych mohl vyschnout!“ Sálem se ozval ohlušující výbuch smíchu.

„Ale ne, na pití máš času dost. Jenže jsi byl příliš dlouho pryč, vous ti napadly šediny a tvář máš přeoranou pluhem času. Ještě chvíli a stal by se z tebe nemohoucí dědek!“ Se smíchem mu podala jablko.

Thor se přiopile zasmál a zakousl se do něj. Ihned však celé sousto vyplivl a jablko znechuceně odhodil. Plod, na povrchu tak krásně čistý a zlatý, byl uvnitř plný hniloby a tlustý bílý červ si v něm vrtal spletité chodbičky. „Co to má znamenat?“ rozlítil se satyr. „Takhle se mi odvděčuješ za záchranu? Takhle ty se staráš o naše věčné mládí?“ Křik a posměšné bučení se snášelo na Idun ze všech stran, až plačící dívka padla na kolena s tváří v dlaních.

* * *

Idun se s výkřikem probudila celá zbrocená ledovým potem, byl to jen sen. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Idun? Jsi v pořádku?“ Podle hlasu to byla Brunhilda, která měla komnatu hned naproti. Idun si rychle oblékla plátěnou tuniku a otevřela dveře, za kterými se v úzké chodbě tísnila nejen bývalá valkýra, ale i Fulla a Sigurd (a ten se tísnil především k Brunhildě).

„Nic se neděje, jen se mi zdálo něco ošklivého. Zajdu se projít do sadu, abych přišla na jiné myšlenky.“

Chtěla se jít na jabloň podívat sama, ale Sigurd byl neodbytný. Přece se nehodí, aby se dívka toulala sama temnou nocí, co kdyby tam na ni někdo číhal. Brunhilda jeho slovům přikyvovala a Idun nezbylo, než přijmout jejich společnost, jen Fulla s přáním klidné noci zmizela. A tak všichni tři vyrazili za svitu měsíce do Iduniných zahrad. Sigurd šel v čele, ruku obezřetně položenou na jílci meče připraven ztrestat každého nezvaného vetřelce, až dorazili k nádhernému stromu obsypanému zlatými plody. Idun pohladila prsty kůru a s úlevou se usmála, opravdu se jí všechno jen zdálo.