Obecně o ústavu

Psychiatricko-diagnostický ústav ochranné výchovy mládeže při OÚNZ Rosice se ničím neliší od mnoha dalších podobných zařízení v ČSSR. Pro většinu svých chovanců je pouze přestupním místem, než je pošlou do pasťáku nebo budou kvůli svému věku přesunuti do jednoho z ústavů pro dospělé. Tady mají svůj uzavřený svět, jehož stereotyp jim dává řád a chrání je před zmateným světem venku či věčnému vysmívání se jejich tělesným vadám.

Ale ne všechny děti jsou tu takové. Některé rozhodně nezapadají do kategorie postižených, přestože i oni mají své problémy. S utužováním normalizace se totiž ústavy staly také místem, kam začali mizet různí nepohodlní a nepřizpůsobiví jedinci, kteří si hněv strany zasloužili ať už vlastní vinou, nebo jim tam dopomohla nepříliš šťastná rozhodnutí jejich rodičů. A také zde najdete případy, se kterými si doktoři buď nevěděli rady, nebo s nimi nechtěli ztrácet svůj drahocenný čas.

Málokdo má šanci se odsud dostat ven, byť pár výjimek by se v historii ústavu našlo. Vždy to ale byli jedinci, u nichž si strana byla jistá, že po opuštění ústavu budou jejími řádnými členy, popřípadě se zřeknou všeho, co by mohlo ohrozit jejich kádrový posudek.

Personál si je bezvýchodné situace svých chovanců vědom, a tak se kvůli nim taky zrovna nepřetrhne. Ví moc dobře, že i oni mají jen málo šancí na povýšení či získání lepšího místa a nemají problém si tu a tam svoji frustraci vybít právě na dětech. A když se tu sem tam objeví někdo mladý, kdo ještě nestihl ztratit optimismus a opravdu by chtěl těm dětem pomoci, tak ho velmi rychle ubije lhostejnost kolegů.