Mab

Kith: Sidhe
Klíčová slova: politika, tajemství
Role pro ženu
Diagnóza

„Lísko, pospěš si, vane příznivý vítr!“ popohnala královna služebnou. Dryáda zrovna skládala do truhlice vlněné šaty. Poletí daleko na sever, tam se jim budou hodit.

Mab se pustila do spřádání nitek babího léta a při práci se ve vzpomínkách vrátila ke dni, po kterém jí na dlani dodnes zůstala památka.

* * *
                   
Uprostřed přijímacího sálu královnina vadnoucího sídla se strašidelně komíhal plamen Snění. Kde jsou ty doby, kdy ji jeho plápolání rozveselovalo a uklidňovalo. Byla tu sama, nepřála si být ve svém rozjímání rušena. Plamen byl den ode dne menší a slabší. Kdysi svou září vyplňoval celý sál, ale nyní bylo vidět sotva na pár kroků. Vzpomínala na uplynulé věky, kdy vládla všemu, co mělo ruce, nohy, či křídla. Každý skřítek se před ni plazil po kolenou a ona noc co noc rozesílala tisíce snů po celém Eire, krásných i hrůzných, plných naděje i zklamání. Jako posměšná píseň zněla jí v uších věštba, kterou v jejím osudu přečetl mocný čaroděj.

„Však přijde den, kdy všechna krása v prach se obrátí, kdy červi okusí vzácných pokrmů ve tvé hodovní síni, kdy tvůj honosný šat promění se v cáry a tvá moc pohasne jak chladnoucí oči umrlce. A toho dne lid uvrhne tě v zapomnění, zemře plamen, jenž kdysi žhnul a zářil, a s ním vyhasne i tvá naděje.“

Mab byla tehdy skálopevně přesvědčená, že šlo o pouhou planou hrozbu a závistivé pomluvy, ale nyní, o mnoho a mnoho let později, již chápala, že věštba byla pravá. Nebo to snad bylo uřknutí? Zákeřná a jedovatá kletba? To by však znamenalo, že není všem dnům konec, že má ještě šanci vzepřít se postupující zkáze a opět obnovit sílu plamene, který dával jejímu dvoru životní sílu.

Jestli mám jednat, musím jednat hned, než bude pozdě, rozhodla se královna. Pozvedla krátkou dýku ze surového železa, kterou nosila na opasku, a pevným, jistým tahem si rozřízla levou dlaň. Sevřela ruku v pěst a tělem jí projela ostře palčivá bolest, jako by tiskla doběla rozžhavenou ocel. Mezi prsty jí protékala tmavě rudá krev a pomalu odkapávala k zemi. Hlas odříkávající prastaré zaklínadlo byl zprvu sotva slyšitelný, ale rychle nabíral na síle a plnil prázdný sál slovy bez ozvěny. Svět potemněl, jak Snění plnými doušky hltalo její sílu. Prostor se zakřivil, čas se zastavil. Královna s bolestným výkřikem vyslovila poslední slabiku a skácela na zem podobna bezvládné loutce.

Uplynuly snad minuty, hodiny, nebo možná celé roky, než opět nabyla vědomí. Hlava jí třeštila a nedokázala posbírat dost sil ani k tomu, aby se posadila. Očima spočinula na bolestně sevřené dlani a pomalu rozevřela křečovitě zaťaté prsty. Po ráně zbyla jen uzoučká, téměř neznatelná linka. Již viděla, co ji celou tu dobu tlačilo, co tak pevně svírala.