Brenna

Kith: Sluagh
Klíčová slova: útěk, tajemství, záchrana
Role pro ženu
Diagnóza

Poutník se protáhl úzkou průrvou a otevřel se před ním malý záliv. Byl to jen kousek rovné země, sevřený mezi mořem a vysokými útesy, posetý hladkými oblázky. Vál příjemný svěží vítr, který s sebou nesl vůni vodní tříště a slaného vzduchu. A také melodii pomalého nápěvu a slova zpívaná tichým ženským hlasem. Spatřil ji po pár krocích, seděla na příbojem ohlazeném skalisku, dlouhé vlasy rozpuštěné, tvář otočenou k moři. Zastavil se a tiše poslouchal.

I když nerozuměl slovům písně, její příběh se mu odvíjel před očima jako lístky kopretin pouštěné po proudu potoka. Žena do své písně vkládala hořkost a smutek všeho, co ji potkalo. Bylo to tak krásné a smutné... Hvalmar popotáhl nosem. Žena se otočila a on spatřil sklíčenou tvář s unavenýma očima, vlasy na skráních prosvěcovaly první stříbrné pramínky.

„Odpusť, nechtěl jsem tě vyrušit,“ hlesl rychle boggan a sklonil hlavu v omluvě.

Koutky rtů se jí na chvíli zvedly do zdvořilého úsměvu, který ale za chvíli opět pohasl. „Nerušíš,“ odpověděla tiše. „Vím o tobě už dlouho.... Alespoň nějaké dary mi zbyly.“

„Co je to za krásnou píseň?“ zeptal se Hvalmar. „Ještě nikdy jsem podobnou neslyšel.“

„Není na ní nic hezkého. Je to jen pláč ženy, která se vzdala všeho, co měla, aby získala to jediné, co jí chybělo. Mé sestry by ti zazpívaly krásnější, ale už jsem je dlouhá léta neviděla. Ani ti nemůžu říct, kde bys je měl hledat. Pořádně nevím, na kterém konci světa to vůbec jsem.“

To zase věděl Hvalmar, a rád se s ženou o podělil i o svůj příběh, jak mu bílá vrána pověděla, kde hledat začátek duhového mostu. „A tak jsem na cestě na sever, kde se obloha dotýká nejvyšších vrcholků hor.“ uzavřel. „Kam jdeš ty?“

„Netuším,“ odpověděla po chvíli. „Tady je mi vlastně docela dobře. Líbí se mi u moře, ale zároveň se ho bojím.“ Rozhlédla se po malé zátoce. „Vím, že tu nemůžu zůstat pořád, ale je to lepší než nic.“

„Pojď se mnou,“ napadlo Hvalmara. „Třeba ti bohové pomůžou, tak jako mně.“

Neměla to srdce říct mu, že bohové mají určitě jiné starosti než vzpomínky jednoho tuláka. Ale možná to není tak špatný nápad. Ať půjde kamkoli, bude to dál od minulosti, od veškeré té černoty, kterou chtěla nechat za zády a nikdy se neohlédnout. Třeba cestou najde nějakou hezčí pláž, kde bude místo na malý domek. „Tak dobře, vydáme se do Ásgardu spolu. Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Já jsem Hvalmar“, uklonil se. „A jak mám říkat tobě, paní?

„Brenna,“ usmála se a poprvé byl ten úsměv upřímný. „Nejsem žádná paní, jsem obyčejný člověk jako ty. „Budeš se pořád jenom uklánět, nebo taky půjdeš?“ Pružně se svezla z kamene a zdvihla malý raneček. „K začátku duhy je to daleko.“