V ústavu

Soudružka ošetřovatelka Dorota Majerová unaveně dosedla na rozvrzanou židli na sesterně a zašmátrala v kapse po krabičce . Zápalky měla v šuplíku, kvůli té popálené z oddělení B měly zakázáno je u sebe nosit. Kdyby jim někde vypadly a zmocnilo se jich nějaké dítě a začalo před dívkou škrtat, mohlo by dojít k nepěkné tragédii. Vrzly dveře a do sesterny vešla její kolegyně Zuzana. Dorka se jí ani na nic neptala a rovnou jí nabídla cigaretu. Zuzana jen kývnutím poděkovala a za chvilku už taky vdechovala z plných plic oblaka spásného nikotinu.

Chvíli jen seděly, kouřily a užívaly si chvíle vzácného ticha a klidu. Byl to zase po čertech těžký den, a začalo to hned zrána. Gramla, jak mezi sebou říkaly chlapci s těžkým případem dyspraxie, si skleničkou uštípl kousek horního řezáku, takže ho některá bude muset příští týden zavést k zubaři. Ještě se neví kdo, sirky se budou tahat až na zítřejší poradě. Dopoledne chtěly vzít děti do parku, ale spustil se strašný liják, takže zůstali všichni zavření uvnitř. Lucinka, kterou její vlastní otec několik let zneužíval, četla ostatním pohádky a den pomalu ubíhal. Tedy do té doby, než se Kája zcela bezdůvodně vrhl na nemluvného Míšu a začal ho bít dřevěnou kostkou. Ty jeho návaly agrese byly problém, budou to muset probrat se soudruhem doktorem a zvednout mu dávku léků. Naštěstí soudruh ošetřovatel ani chvíli nezaváhal, chlapce znehybnil a dal mu uklidňující injekci. Bylo jí ho vždy líto, když museli přikročit k těmto metodám, ale bylo to tak pro všechny bezpečnější.

Oběd kupodivu proběhl v klidu, nebo se alespoň nevymykal normě. Ty samostatnější z dětí pomohly nakrmit chovance z Béčka a odpoledne přišla na řadu výtvarná dílna. Ta byla kapitolou sama pro sebe. Že najdou u dívky trpící silnou kleptomanií kapsy plné pastelek, to se ještě dalo očekávat, ale rvačka mezi zlomyslným Matějem a divokou Milenou personál trochu překvapila. Matěj musel na ošetřovnu s podrápaným předloktím a Milenu uklidnila až dávka léků a pobyt v kazajce. Když pak později přistihly Lucku, jak se na záchodě svléká před dvěma z chlapců, raději to ani příliš nekomentovaly a všem třem se Zuzanou řádně vyhubovaly.

Večeře se trochu zpozdila, což obzvlášť těžce nesl Ondra, kterému to nabouralo celý denní rytmus. Chlapec si v průběhu večeře neustále stěžoval, že kvůli tomu bude pozdě na konci duhy, ať už to mělo znamenat cokoliv. Po večeři následovala hygiena, kdy opět ti šikovnější pomohli těm zaostalejším, a pak už jen krátká pohádka a večerka.

„Už aby přijela ta nová,“ posteskla si Dorota, „mně už z těch debilků jde hlava kolem. A přísahám ti, ještě jednou budu muset někoho z nich přebalovat, když se posere, a vážně už se asi pobliju.“ Zuzana se na ni zaškaredila, neměla ráda, když jim její kolegyně říkala tak ošklivě. „Nová krev to tu oživí. Jestli teda překlepe první měsíc,“ pokračovala v monologu Dorota. Pravda, prvních pár týdnů v léčebně je asi nejhorších. Člověk je ještě plný budovatelských ideálů a stranického zápalu, takže srážka s realitou strohých zdí ústavu dokáže být tvrdá.

Zuzana se nadechla, aby něco dodala, ale přerušil ji táhlý jekot linoucí se z oddělení B. Obě sestřičky rychle típly téměř dokouřené Sparty a rozběhly se na konec chodby. Oddělení dominoval šílený smích jednookého Tomáše a křik o tom, že všichni zahynou v plamenech ještě před koncem pětiletky. Jekot patřil traumatem pronásledované dívce s panickou hrůzou z ohně. Ještě že byla na noc připoutaná k lůžku, jinak by si už asi vyškrábala oči. Vyhlídky na klidnou noc se rozplynuly jako sen nad ránem.

Jediný, komu nastalý noční zmatek vyhovoval, byla feťačka Bětka. Podařilo se jí nepozorovaně proklouznout kolem noční služby a teď už seděla v dílně soudruha správce, nos zabořený do hadry od ředidla, oči přivřené blahem.