Ebn :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Ebn

To proroctví mu byl šajtán dlužen, alespoň zpočátku o tom byl snědý mládenec skálopevně přesvědčen. Chtěl putovat po teplých krajích, užívat si s krásnými ženami, pít z tůně bezuzdného mládí, ale nic z toho mu nebylo dopřáno. Místo toho se již patnáctým rokem plavil na téhle zvláštní široké lodi, kterou její tvůrci zvali drakkar, a již patnáct let spal, bojoval i hodoval po boku svého přítele Leifa. Když tehdy čarodějka vyřkla jeho jméno a svázala tím jeho osud s touto podivuhodnou bandou neznabohů a barbarů, dlouze se litoval, spílal Nejvyššímu i Prorokovi, hořekoval nad svým osudem, který jej z horkých stepí a teplých moří zavlekl až daleko na studený sever.

Dnes, po tolika dlouhých letech, však již prozřel a viděl vše v úplně novém světle. Tolik dobrodružství, která spolu zažili, tolik tajuplných míst, která mohl navštívit, tolik příběhů, které jako by čekaly, až je začlení do svých balad a bude je vyprávět. Kolik příležitostí by promarnil, zůstal-li by v rodné domovině. A možná že už by jej nic na světě netrápilo, protože sám sultán vypsal odměnu na jeho hlavu, a to prosím jen pro trochu necudných radovánek, kterých se mladík dopustil s jeho dcerou Jasmínou. Ne, rozhodně svého osudu nelitoval. Vždyť nebýt jej, nepoznal by ani tu spoustu zajímavých lidí, kteří občas využívali Leifovy pohostinnosti a plavili se s ním za svými cíli.

Mezi všemi jmény a obličeji, které se kolem něj za ta léta mihly, stále zůstávala jedna tvář, která mu nedávala spát. Patřila dívce tak krásné, až se při pohledu na ni srdce svíralo. Neznal její jméno ani původ, ještě nikdy ji nespatřil v denním světle. Sestupovala k němu jen v jeho snech, aby se s ním zase s ránem rozloučila dlouhým sladkým polibkem. „Kdo jsi? Jaké je tvé jméno?“ ptal se jí každé noci, ale ona mu vždy odpověděla jen zvonivým smíchem.

Sprška ledové vody tříštící se o příď jej probrala ze zasněných vzpomínek. Měl by se na tu dívku přeptat svého přítele, prostě ji musí najít! Další ledová sprcha jej nadobro vrátila do reality.

Co to je támhle v dáli? Ve vlnách jako by se houpal... Opravdu! Je to člun! Takhle daleko na otevřeném moři? A ve člunu sedí jen jedna postava zahalená spoustou kožešin. Asi nějaký chudák rybář, kterého rozmarné proudy odplavily daleko od pobřeží.

„Bjorne! Zavolej kapitána! Támhle je nějaký chudák, kterého to odneslo na širé moře.“

Šedovlasý válečník se zadíval do dálky a po chvíli si šťavnatě odplivl. „Vypadá to na nějakýho zatracenýho Eskymáka. Ale třeba z něj bude něco užitku a půjde aspoň prodat.“ Snědý mladík, kterému nikdo na lodi neřekl jinak než Ebn, jen smutně pokýval hlavou. Zapomněl, že starý válečník nezná soucit ani slitování.

Jak se loď přiblížila k malému člunu, povšiml si ještě jednoho živého tvora. Kousek za člunem z vody vykukovala hlava tuleně, podle velikosti nejspíš ještě mláděte. A ne jen tak ledajakého tuleně. Pooka je to!