Medvědí kůže :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Medvědí kůže

Světlo a stín. Temnota a jas. Zvuk bubínku z nevydělané kůže. Chřestění ořechových skořápek. Kvílivý tón kostěné píšťaly. Kapky vody padající na hladinu podzemního jezera. Nápěv točící se kolem nevyřčené melodie. Černé uhlíky umírající v žáru ohně. Ušlapaná hlína pokrytá kostmi a obětinami. Tanec plamene rozhýbává výjevy na stěnách jeskyně. Mlhy a stíny jedno jsou. Závoj kouře ze spálených rostlin. Vůně vnikající do citlivých nozder. Chraplavý hlas opakující slova moci.

Lidské paže zdobí složité obrazce chránící před zlem, kolem očí se jako dva hadi ve spirálách stáčejí znamení nadvlády. Rituální jizvy na nahé hrudi protínají prostor a čas. Odrazy věcí přítomných i duchové věcí minulých, dávní předkové, bytosti bez tvaru a bez jména, ti všichni jsou zde, protože byli přivoláni.

Střípky ledu vyhozené do vzduchu a uvízlé v pavučině vznášející se bez opory v okolním dýmu odrážejí vzpomínky. Je jich víc, než kolik obsáhne jeden život. Nikdo už neví, kolik životů, nikdo je nespočítá. Pozvedne ruce na pozdrav duchům ohně a sleduje obrazy míhající se kolem.

Červená krev na bílém sněhu. Oheň zahánějící dlouhou zimu. Život nesoucí smrt. Praskání drcených kostí. Démoni v železe. Letící oštěp. Hlava šelmy s lidskými rysy. Nářek ženy střídá pláč dítěte.
Obrazy se střídají v tak vysokém tempu, že by se z toho komukoli jinému zatočila hlava.

Místa, kde se potkávají hory. Chlapci, měnící se ohněm v muže. Žena umírající při porodu. Chuť čerstvého zrní. Udice zařezávající se hluboko do dlaní. Hlad, který přinutí zapomenout. Červi požírající skálu. Smrt nesoucí život. Bolest a extáze proměny.
Obrazy víří v divokém tanci, jako listí unášené orkánem. Jako hejno splašených ptáků, každý sám a přesto tvořící smysluplný celek.

Cizinci vyskakující z dlouhých lodí. Ledová kra padající do moře. Mrchožrouti ohlodávající tulení kosti. Stařešinové čekající na výrok. Strach z noci. Lovec vracející se mezi živé po dlouhé horečce.
Dech přerývaný námahou a víčka pevně semknutá, tyhle obrazy spatřit nechce, ale přesto je vidí. Stačilo by natáhnout ruku a dotknout se jich. Usilovné soustředění přináší své ovoce, scenérie a ladění obrazů se mění.

Dětské prsty pokryté čerstvým popraškem sněhu, zbarvené zaschlou krví. Černí ptáci kroužící na bezmračné obloze. Rozkvétající stráň. Bezvládné tělo padající k zemi. Dav křičící jedno jméno. Ostří zasekávající se do měkkého masa. Nejmoudřejší soudící hrdinu. Křídla rozrážející vzduch. Zvrácení skrčenci ničí, co bylo stvořeno.
Už dost, stačilo! Ale obrazy dál přicházejí a nedbají nic toho, kdo je vyvolal.

Dlouhá srst měnící se v lidskou kůži. Čepel rozstřikující krev v širokém oblouku. Nový život, nadechující se k prvnímu výkřiku. Svaly schopné roztrhat na kusy cokoli. Kámen chránící vstup do úkrytu. Zpětné háky na hrotech. Radost z úspěšného lovu. Ostré drápy drásající tvář. Matka a otec všech…

Tolik střípků. Tolik vzpomínek. Tolik příběhů. Na jednu mysl je jich až příliš.

Dlouhé drápy ruší jeden z obrazců a rychlými tahy tvoří jiný. Nápěv se stává jednodušším, zatímco bubínek zrychluje rytmus. Obsah hliněné misky se setkává se žhnoucími uhlíky a se syčením naplňuje jeskyni hustým dýmem. Černé chřípí se rozšiřuje a ochutnává vzniklé prameny kouře.

Štíhlé prsty transformovaného vědomí se pomalu a pečlivě probírají vlákny pavučiny, aby v ní rozeznaly strukturu a podstatu vzoru. Nebylo kam spěchat. Nebylo proč. Tady mohl trvat okamžik celou věčnost. Stačilo chtít. Stačilo přikázat.

V mlhách převalujících se u podlahy se cosi pohnulo. Několik chomáčů se vzneslo ke stropu, kde se zformovaly do snového obrazu. Lidský zpěv se změnil v hluboké hrdelní mručení. Bubínek ztichl a píšťala ustrnula ve výskoku posledního vysokého tónu. Mlžný obraz se rozplynul. Postava sedící uprostřed jeskyně otevřela oči.

Mohutné medvědí tělo prošlo nikým neviděno spící vesnicí. Silné tlapy zlehka našlapovaly do čerstvého sněhu a na břehu potichu sklouzly do moře, které dělilo jejich ostrov od okolního světa.

Nikdy nedovolí, aby ten vrah došel pokoje.