Frigg :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Dvůr > Frigg

Vždy, když její muž oblékl šedivý plášť a klobouk s širokou krempou, věděla Frigg, že se hned tak nevrátí. Někdy putoval Midgardem celé týdny, ať už sám, či se svými syny. Gangleri, zvali ho lidé, když s večerem navštívil jejich příbytek, aby se s nimi rozdělil o trochu své moudrosti. Gangleri Poutník. Již nesčetněkrát slyšela Frigg posměšné hlasy, zdali by titulem Nejvyššího nemělo být spíše Proutník, ale nedbala na zlé řeči. Ódin zajisté dobře věděl co dělá a ona přece nebude žárlit na pouhé smrtelnice. Náhlá vzpomínka na následky jednoho z jeho dlouhých putování jí na chvíli sevřela srdce, ale rychle ji zaplašila.

Když byl Ódin na cestách, bylo na jeho ženě, aby usedala na Hlidskjalf a dohlížela na věci přítomné i budoucí. Každému jinému kromě ní a Nejvyššího byl výhled z trůnu zapovězen. Frigg vystoupala po dlouhém schodišti až na vrchol věže, kde ji s trpělivým mlčením očekávalo z kamene tesané křeslo. Jak jen nesnášela ten pocit, když na něj usedala. Ledově chladná chapadla zření vždy hladově pronikly jejím oděvem a bolestivě sevřely její kůži. Frigg zhluboka vydechla a pomalu se usadila. Ani tentokrát nebyly její pocity o nic příjemnější, ale povinnost je povinnost.

Její zrak přelétal vysoko nad krajinou závratnou rychlostí, až se jí z toho dělalo trochu špatně. Pohlédla k obzoru a spatřila to, před čím je její muž již tolikrát varoval - Ragnarok. Ne, tam se dívat nechce. Stočila zrak k Helheimu, vždy tak činila, když obhlížela svět. Spatřila Baldra, kterak drhne podlahy ve velké hodovní síni, jemné ruce umělce do krve rozedřené prací. Příval mateřského hněvu sevřel Frigg hrdlo a musela zatnout prsty do kamených opěrek pod rukama, aby vzteky nevykřikla. Jak jen se Hel opovažuje nutit jejího syna k tak podřadným činnostem?

Frigg odvrátila zrak a zaměřila se na Midgard. Války a boje přehlížela bez pozastavení, lidé vždy bojovali a umírali, takový už byl jejich úděl. Její starostí bylo, aby měli co na práci a byli spokojení, když zrovna nebojovali.

Náhlý pohyb kdesi na hranici periferního vidění přilákal její pozornost. Stočila zrak tím směrem a rozletěla se závratnou rychlostí. Země hluboko pod ní se rozpila do barevné čmouhy. Pevninu vystřídalo ocelově šedé moře, z něhož se v dáli tyčil malý ostrov…

„Má paní!“

Frigg otevřela oči a spatřila Fullu, kterak se nad ní sklání s ustaraným výrazem ve tváři. Sklání? Frigg si uvědomila, že leží na chladné zemi u paty trůnu. Musela omdlít a sesout se bezvládně na zem.

„Slyšela jsem váš výkřik až dole, má paní. Co jste spatřila? Co tak hrozného vás mohlo zbavit vědomí?“

Frigg jí chvějícím se hlasem vypověděla o … co vlastně viděla? Nerozuměla tomu, ale věděla, že to je důležité. Snad jí její muž porozumí, až mu vše po jeho návratu převypráví.