Hvalmar

Kith: Boggan
Klíčová slova: minulost, krev, ztráta
Role pro muže
Diagnóza

Mladý muž se posadil na pařez u cesty, z torny vytáhl okoralý chléb a kus sušeného masa. Jen se do chudého pokrmu zakousl, ozval se nad ním skřehotavý hlas: „Kráááá, kráááásný den, jinochu! Co to máš dobrrrrého?“ V koruně nedalekého stromu seděla bílá vrána a mlsně na něj koukala. Co byl živ, nepamatoval si, že by kdy slyšel o bílé vráně. A v tom mladík posmutněl. On si totiž vůbec nepamatoval mnoho z doby před tím, než ho na říčním břehu našli rybáři, krvácejícího a bezvládného. Z chmurných úvah jej vytrhlo ševelení křídel. Vrána se vůbec neostýchala a sedla si mu na rameno.

„Co tě trrrrápí? Mrrrračíš se jako Herrrrmod na prrrrázdný korrrrbel.“

„Co ty o tom můžeš vědět. Jsi jen mrchožrout a neznáš lidské starosti,“ obořil se na ni Hvalmar nasupeně.

„Možná znám, možná neznám. Tak se hned nečerrrrti. Létám po světě už dlouhé rrrroky a zírrrral bys, co všechno vím.“

Hvalmar překonal náhlou touhu zakroutit tomu drzému ptákovi krkem. Kde jen se v něm vzala ta náhlá touha ničit? Ten plamen hořké nenávisti? Aby zakryl rozpaky, nabídl vráně kousek masa. Ta ho s gustem sezobla a netrpělivě čekala na další.

Jak tam tak seděli a jedli, pustil se Hvalmar do vyprávění. Pověděl vráně o tom, jak jej rybáři vyléčili ze strašlivého zranění způsobeného neznámo kým a vzali jej mezi sebe. Vyprávěl, jak se naučil opravovat sítě, ovládat malou rybářskou loďku a jaké veselí ve vesnici vládlo, když se lov vydařil. A nakonec, snad ukolébán dobráckým krákáním bílého opeřence, nakonec jí řekl i o svých snech.

Nebo spíše snu, jelikož každou noc se opakoval ten samý, a nad ránem z něj nezbylo víc, než zběsile tlukoucí srdce a pocit nezměrné hrůzy. Každou noc upadal do spánku s nadějí, že ho snad jeho noční můra přestane týrat, a každé ráno se budil zbrocený potem a s chutí smrti na jazyku. Kdyby si alespoň dokázal vzpomenout, co se mu to zdálo, ale po probuzení si nikdy nic nepamatoval. Jen strach, bolest a krev prýštící z hluboké rány, po které mu na prsou zůstala rozšklebená jizva. Kým býval, než ztratil paměť? Pro co málem zemřel? Hvalmar se opět odmlčel.

„Strrrrašné tajemství v sobě nosíš, člověče, jen co je prrrravda. Ale nezoufej, dobrrrrou rrrradu prrrro tebe mám - putuj na nejvyšší vrrrrcholek horrrr, posečkej tam do slunce východu a přřřřejdi most z duhy, kterrrrý v tu chvíli spatřřřříš. Tak dojdeš až do síní Valhally, kde se můžeš na svůj osud zeptat samotného Vševědoucího, velkého Ódina.“

Vševědoucí! Že ho to nenapadlo dřív. Kdo jiný by jeho snu mohl rozumět než ten, kdo vyměnil vlastní oko za veškeré vědění a moudrost světa. Hvalmar vyskočil, spěšně poděkoval, a ihned se vydal na cestu.

Bílá vrána počkala, až bude muž z doslechu, a začala se strašně smát, div že nespadla z větve. „To bude mít Ódin rrrradost, až uvidí, co se mu to do Ásgardu cpe za trrrrhana!“