„Říkám ne a toto rozhodnutí platí!“ Ódinův hlas se nesl celou pevností, všemi paláci Ásgardu. „Vyrazíme, až přijde den. Ten den.“
„Na co čekat, u všech hromů!“ Thorův hlas si s ním v ničem nezadal, dunění a rachot blížící se bouře rozechvělo okenní tabulky a zvířilo prach na nesčetných nádvořích. „Jen jim dáváš čas, aby se vyzbrojili a lépe připravili. A pak to budou jatka.“ Bůh snad nevědomky pevněji stiskl rukojeť Mjolniru. Vstoupit do přítomnosti Nejvyššího se zbraní v ruce byl neodpustitelný prohřešek, ale kdo by se odvážil říct rozezlenému bohu bouře něco tak nepodstatného.
„Zaútočme teď, otče,“ hřměl Thorův hlas dál. „Teď je ten správný okamžik. Jiný den nebo dnešek, rozdíl v tom není. Vyražme proti Jotunheimu, pak udeříme na Sutra a další světy, až zůstane jen Helheim a i ten padne. Když je zničíme jednoho po druhém a rychle, tak se nestihnou spojit. Pak budeš mít svůj věčný klid a mír.“
„To ti poradil Týr, tuhle skvělou strategii?“ ušklíbl se jedovatě Ódin.
„Na to by přišlo i malé děcko,“ zněla pohrdavá odpověď. „Na to nemusím chodit za bratrem, ten stejně řeší ‘důležitější’ věci, jako soud nad každým ubožákem, který si přijde stěžovat. Narozdíl ode mě, který se jen fláká po světě a rozbíjí hlavy obrům a všem dalším netvorům, kdekoli je potká.“
„Nikdo nepopírá tvé zásluhy, tak ze sebe nedělej ubožáka, který musí dělat práci za ostatní. Všichni víme, s jakou vervou se vrháš do boje, s jakou radostí znova a znova roztáčíš Mjolnir. Všichni, včetně posledního smrtelníka, si váží toho, jak svými skutky držíš ledové obry daleko od Midgardu.“ Ódinův hlas zněl klidně, stopy arogance byly skoro nepostřehnutelné.
„Sakra, otče. Co nám brání?“ udeřil satyr pěstí do stolu. „Valhalla je plná einhejrů, Freya má síně také plné hrdinů. Sigurd za pár dnů dokončí výcvik, už teď umí bojovat, jako by to byl můj syn. Loki je spoutaný vlastními střevy a jeho parchanti...“ Thor si odplivl. „ Fenrir má na krku Durinův obojek, had si léčí hubu rozervanou mojí udicí a ta dvoutvářná mrcha neopustí své síně. Říkám ti: vyražme, zaútočme první. Teď nás nezastaví. Otče,“ ztišil bůh hlas, „nech zatroubit na Gjalahorn.“
Ticho, které v tu chvíli přikrylo celý Ásgard, přerušily jen perutě jednoho z Ódinových havranů, který usedl na opěradlo křesla Nejvyššího.
„Nikdo nemá právo přikazovat Zlatoústému, kdy zazní zvuk rohu.“ Ódin se v křesle napřímil, jeho hlas byl ledově klidný a odměřený. Jeho jediné oko zářilo vnitřním jasem, jako by odráželo zároveň první i poslední okamžik celého světa. „Jen on jediný má právo a povinnost oznámit den bitvy. Ani ty, ani já na tom nic nezměníme, synu. Tak praví Vědmina píseň, a tak se i stane.“
„U všech hromů, otče, slyšíš se vůbec?“ zahřměl Thor a sevřel pěst kolem topora kladiva, až mu klouby zbělely. „Ty tvoje proroctví nás přivedou k porážce. Tak sis zvykl poslouchat žvásty té opilé stařeny, až jsi jim uvěřil. Tvrdíš, že vidíš budoucnost, ale všiml sis vůbec, že jsi zapomněl na přítomnost?“
Z pohodlného křesla u sálajícího krbu vstala Frigg. Tyhle spory Ódina a jeho synů a dalších bohů nebyly v síních Gladsheimu neznámými hosty, a královna se většinu času dobře bavila. Teď však došla k bouřlivému bohovi a pohladila jej lehce po tváři.
„Utiš se synu,“ řekla tiše. „Není to jen proroctví jedné vědmy. Sama jsem to uzřela. Pokud bys vyrazil teď a nechal se unést svým hněvem, přivedl bys zkázu na celý náš rod.“
„Mlč ženo,“ utrhl se na ní Thor. „Nejsi má matka, abys mě poučovala.“
Na to, že Ódinovu bradu zdobil stříbrný vous, se uměl hýbat velmi rychle. A pěsti měl tvrdé jak z křemene. Tvrdší než Thorovy čelisti.
Thor najednou zjistil že leží na zemi a otcův obličej vidí z větší blízkosti, než kdy považoval ze bezpečné. Hvězdy, které mu zářily před očima, určitě nepocházely z toho úderu hlavou o zem, byly tam ještě o malý okamžik dřív.
„Za prvé tě vychovala od malého usmrkance, a za druhé je to má žena a tvá královna, které jsi povinován úctou!“ Pohled Ódinovy zřítelnice sršel nezastavitelným vztekem, kdokoli jiný by se pod tímto pohledem nejspíš proměnil v červa nebo podobnou havěť.
Bůh se po chvíli narovnal a nechal satyra vstát.
„Teď máš na výběr dvě možnosti. Omluvit se královně, nebo vypadnout někam vychladnout a PAK se vrátit a omluvit se.“ Ruka vládce bohů ukazovala nesmlouvavě směrem ke dveřím sálu.
„A až budeš hledat, na čem si vybít vztek, tak buď tak laskav a vypadni přitom z Ásgardu. Ať tady nezničíš něco, co budeme v ten den opravdu potřebovat, na rozdíl od té tvé horké palice!“