Hel

Kith: Sluagh

Zlatý hřebenáč
zpíval Ásům.
Ten budí reky,
vládce vojsk,
a jiný zpívá
pod zemí dole,
krvavý kohout
v komnatách Hel

Šedivou jeskyní utápějící se ve věčně dlouhých stínech se nesl dlouhý monolog. Ač byl pronášen téměř šeptem, zarýval se každému, kdo ho byť jen zaslechl, až do morku kostí. Jejich paní s někým na dálku promlouvala pomocí runového kamene, ale odpovědi byly určené pouze jejím uším.
 
„Tak ty si myslíš, že mi budeš rozkazovat? Vnucovat mi své pošetilé touhy a přání a já se ti mám podrobit jen proto, že zrovna v tuto chvíli usedáš po jeho boku? Tak to ses trochu přepočítala, má drahá.“
 
„No nekoukej se na mě tím svým spalujícím pohledem, cítím ho až tady. A nehraj na mě slzy, ty už na mě dávno neplatí. Že jsem krutá a bezcitná? Možná ti to tak připadá, ale já, má milá, já jsem především SPRAVEDLIVÁ!“
 
S tím výkřikem se v podzemní říši zvedla mocná vichřice, lámající větve mrtvých stromů, vířící prach padlých. Dvoutvářná se hněvala a její hněv zakusili všichni, kdož jí náleželi. Zástupy mrtvých se bezděčně krčily a čekaly, až hněv jejich vládkyně pomine.
 
„Můžu snad já za to, že ten tvůj namyšlený hlupák se nechal tak nesmyslně zabít? Je snad moje chyba, že všichni po něm museli házet vším, co měli po ruce? Byla jsem to snad já, kdo vložil do ruky slepého Hödera luk a nasadil mu do něj šíp vyřezaný z větvičky jmelí? Ne, tak vidíš! Já, narozdíl od tebe, ctím daná pravidla a nesnažím se je ohýbat, jak se mi zrovna hodí nebo zlíbí. Ale abys neřekla, že se ti tu o něj špatně starám a nectím jeho vysoké postavení, tak osobně dohlédnu na jeho zanedbanou výchovu a učiním jej svým sluhou. Ostatně, mám na jeho převýchovu... hmmm... celou věčnost?“
 
Krutý smích se odrazil od stěn a muž, který byl předmětem celého sporu, ještě o něco více poklesl na duchu. Hel si posměšně odfrkla a mrštila runovým kamenem do kouta.
 
„Víno!“
 
Sluha ze zachvěl.
 
„Má paní, je mi líto, ale všechno víno již... došlo. Bylo vypito...“ Hlas se mu zlomil a vyšuměl do ztracena.
 
Dvoutvářná jej zpražila ošklivým pohledem svých různobarevných očí, jako by to byla jeho vina. Ta jeho hloupá odpověď jí opět připomněla, JAK bylo víno vypito, KDO za to může, a PŘI JAKÉ PŘÍLEŽITOSTI se tak stalo. A to vůbec nemluvě o tom, CO následovalo.