Tuleně :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Tuleně

„Moře je tvůj přítel, Kotuko. Když mu budeš dobře naslouchat, uslyšíš, co ti říká, neutopíš se, a budeš moci plout, kam se ti jen zachce.“ To mi říkala maminka už jako malé holce, ale nikdy jsem netušila, že to bude tak… tak krásné. Poslouchat, co si šeptají vlny, co si huhlají ledové kry, jak skřípou útesy na pobřeží a především, kde zpívají hejna ryb. Ano, zpívají. Také jsem si dřív myslela, že je to jen povídačka pro maličkė děti, ale když to uslyšíte, tak to už nikdy nezapomenete a nikdy s ničím si to nespletete. Ani s ječením racků a ptáků bouřňáků, ani s pískáním velryb a klevetěním delfínů.

Ryby. Kdo na břehu mohl tušit, že jsou schované tak hluboko, asi jim taky byla zima. Ale já jsem je našla. Já, malá Kotuko, a tu největší a nejkrásnější jsem donesla mamince. A tolik dalších nových věcí jsem se musela naučit. Jak se nechat největší vlnou vynést na břeh, jak plout proti příboji, abych se dostala na volné moře, jak se přikrčit u dna, když se kolem mihne stín zabijáka, jak ukousnout velkým krabům klepeta, aby neštípla do nosu, když si chci pochutnat na jejich mase.

Příští zimu už budu dost velká na to, abych mohla spát ve vodě, a to se prý budu muset naučit, jak si v ledu prorazit díru na dýchání. Snad si při tom neodřu svůj jemný čenich. Je moc užitečný, když pátrá po krabech a když pronásleduje maclaté tresky. Z celé rodiny jsem jediná, kdo je umí ulovit.

Pozor, stín nade mnou. Dlouhý černý stín hnedka u hladiny. Rychle, co teď. Jsem daleko od břehu na otevřeném moři, nikde ani kousek dna, kde bych se mohla přikrčit. Ta modrá hloubka pode mnou… nesmím na ni myslet, kdo ví, co strašlivého tam je, možná i mořská ochechule, o které nám vyprávěli. Mysli Kotuko, jsi tuleň a ten se nevzdává. Rychle k té malé kře, přitisknout se k ní a tvářit se, že jsi kus ledu. Vyšlo to. Stín si mě nevšimnul a nepronásleduje mě. Už můžu z vody, nadechnout se a podívat se, kam pluje.

Počkat, to není zabiják. O tomhle už jsem slyšela, před tím mě maminka varovala. Velký člun pro spoustu lovců, který se nebojí žádných bouřek a ani ochechulí. Včera jsem na něm přece spala a povídala si s tou zvláštní holkou, co tak divně voněla. Tak jako rozkvetle, jestli víte, co tím myslím. Toho se správný tuleň bát nemusí. První den, když jsem za nimi plula, to bylo po tom, co nás našli na moři, tak mi z něj hodili celou tuňáčí hlavu. Ten tuňák musel být velký aspoň jako já, teda, když byl živý. Rychle, než mi uplavou.

Tenhle zvuk hledám, takhle zpívá jediná věc na světě. Rychle, nadechnout a za nimi, než zmizí. To je nádhera. Krásně pruhované makrely, stříbřité s modrými proužky a zubatou špičatou hlavou. Ani si nevšimly, že jsem se mezi ně vrhla. Asi nečekaly tuleně tak daleko od břehu, a ještě k tomu tak malého. Ty voní, určitě připluly odněkud z jihu z teplejších vod. Tahle je největší a nejkrásnější, snaží se utéct, kličkuje, míhá sebou sem a tam, ale na mě jsi krátká, potvoro. A mám tě!

Makrelu do zubů a hurá za tím velkým člunem. Vlny mě nesou vpřed a bez nejmenší námahy doháním dlouhý stín. Na zádi pořád stojí ten pán, co se mu tak zvláštně lesknou oči. Vždycky má radost, když mu donesu novou rybu. Jen nevím, proč mu při tom teče po tvářích voda.

Kdy už uvidím maminku?