Durin :: Soumrak bohů

Úvod > Snový svět > Neurození > Durin

Rána za ranou dopadaly se strojovou přesností na nepatrný kousek žhavého kovu. Každý úder byl jiný, každý měl přesný cíl a přesný záměr. Z ničeho se stávalo něco, něco jiného, něco víc. Hmota dostávala tvar, formu a účel. Neúnavně, bez oddechu, bez jediného zaváhání pracoval trpaslík na svém díle.

Kdybyste se obdivovali některému z jeho slavných výtvorů, prstenu Draupniru, nezničitelnému poutu Gleipniru nebo snad zlatým vlasům bohyně Síf, nejspíš by jen skromně podotkl, že přece nedělá nic jiného, než to, co umí nejlépe. Jak by vám ale vysvětlil kterýkoliv z jeho učedníků, Durin nebyl jen znamenitý kovář. Durin byl první. Tvůrce, který se začal zabývat myšlenkou změny a tvoření nového. On byl ten, kdo se nespokojil s kovovými rudami a dalšími obvyklými složkami výroby kovů. To Durinovou zásluhou dosahovali trpaslíci úspěchu tam, kde se všichni ostatní setkali s nezdarem. Žádný kovář nebyl lepší, nikdo nedosáhl jeho mistrovství a nikdo nebyl tak vytrvalý ve shánění nejroztodivnějších přísad slitiny. Často se stávalo, že na celé měsíce zmizel kdesi v širém světě nebo hluboko ve štolách, aby se vynořil na pokraji sil s jediným krystalem nebo flakónkem a neživá hmota se opět zcela poddala jeho vůli a návrhy a plány se staly skutečností.

Durin již potřetí vyměnil kladivo za menší, přesnější. Teď už pracoval na posledních detailech. Hlavice kladiva měla plochu menší než palec dítěte. Nikdo jiný ho nedovedl ovládat tak precizně. Jeho pohyb nebyl zachytitelný lidským okem, stejně tak zvuk kladiva dopadajícího na kov se slil v jednolitý zvonivý tón.

Když vychládající kov potemněl, tpaslík jej odložil a otřel si pot z čela. K práci se vrátí druhý den, teď musí nechat pracovat čas. Odložil koženou zástěru a tak jako už tolikrát vystoupal na povrch, aby se chvíli potěšil pohledem na svůj nejkrásnější výtvor.

Něco bylo špatně. U Ymirovy lebky, něco bylo hodně špatně. Durin zbledl a okamžitě se vydal zpět do jeskyně. Tohle se nemělo stát. Jeho první a nejmilejší dítě, mistrovské dílo, které nikdy nebude překonáno. Výtvor, vedle kterého všechno ostatní, co kdy vyrobil, vypadalo jako hračky pro děti, a který měl přečkat celou věčnost až do posledního dne. Durin si do dneška pamatoval každý jeho detail, každou ránu kladiva. Na jeho výrobu použil samotné snění, čisté, nepřetavené představami a přáními ostatních bytostí.

Mozolnatá ruka neochvějně vybírala potřebné nástroje a skládala je do tlumoku. Se surovinami si hlavu nelámal, ty bude řešit, až bude vědět, co je potřeba udělat a jak vše opravit. Spěšně vyšel z podzemní kovárny a zamykáním se nezdržoval, teď nebylo důležité, co zde najde, až se vrátí. Soumrak se blížil mílovými kroky a Durin měl před sebou dlouhou cestu. Na vrcholu Glittertindenu musel být s východem slunce. Jen odtud bylo možné se dostat do Asgardu, kde musí najít pomoc. Koneckonců, hořce se pousmál Durin, koho už jiného než strážce Heimdala a ostatní bohy by měly zajímat praskliny v nezničitelném duhovém mostu.