Líska

Kith: Dryáda
Klíčová slova: romance, nevinnost
Role pro ženu
Diagnóza

Velká síň zvučela myriádou rozhovorů. V rohu místnosti se přeli dva bojovníci; ten urostlejší z nich co chvíli zvedal hlas a vztekle poulil oči, jednoruký zase mluvil potichu a bez zbytečných emocí. Jejich hádce přihlížela skupinka dalších, která tu přitakávala jednomu, tu souhlasně pokyvovala hlavami s druhým. Jen ten odporný skřet s vlčí srstí nevěnoval hovoru žádnou pozornost a raději v koutě ohlodával hromádku kostí. Redcap zachytil zvědavý pohled malé dryády a obdařil ji ošklivým úsměvem plným výhružně vypadajících ostrých zubů. V očích se mu zablesklo a silná kost pod náporem jeho čelistí praskla jako suchá větev. Líska polekaně sklonila hlavu, a tak neviděla, jak Týr Fenrira pokáral za nevhodné chování k hostům.
 
V čele stolu seděl Ódin, vládce Ásgárdu a jejich hostitel. Vedle něj byly na čestných místech usazeny dvě ženy - po pravici bohyně Frigg, po levici dryádina svrchovaná vládkyně, královna Mab. Jednooký zachmuřeně mlčel a čelo mu brázdily hluboké vrásky. Obě ženy si jej měřily spalujícími pohledy a jedna druhou přímo ukázkově ignorovaly. Jako dvě nafouknuté slepice, napadl Lísku nehezký příměr, až se zakuckala smíchy. Nahlas by si však takovou myšlenku nikdy nedovolila vyslovit. Co jim asi řekl, že se na něj tak čertí? Ve svém věku už by to s ženami mohl umět.
 
Do síně vstoupila Idun a sotva Lísku zahlédla, hned se na ni usmála a vesele jí zamávala. Strávily spolu celé odpoledne a od první chvíle si náramně rozuměly. Obě se vyznaly ve všem, co roste, obě milovaly všechny druhy květin a stromů. Nebýt volání její paní, seděla by dryáda nejspíš až dosud v zahradách a povídala si s půvabnou mladou bohyní. Jedné věci si však Líska všimla velmi rychle - Idun něco trápilo. Když si myslela, že se na ni nikdo nesdívá, její úsměv povadl jako květina v poledním žáru. Líska si usmyslela, že se na její to nejbližší příležitosti zeptá, třeba jí dokáže nějak pomoci.
 
„A já ti říkám, že opravit půjde! Jen ještě nevím, co všechno k tomu budu potřebovat.“ Jistota a rozhodnost v hlase přilákaly dryádinu pozornost. Větu pronesl malý mužík s dlouhým vousem a rameny tak širokými, že by se na nich daly štípat staleté duby. Podle kožené zástěry to byl jeden z místních kovářů. Jeho paže zdobily pletence mohutných svalů, ale Líska se nenechala zmást zdáním, už viděla některá jeho díla a nebyl to žádný hrubián. Silnýma rukama dokázal citlivě zacházet i těmi nejjemnějšími materiály. Jestlipak by...  

„Lísko!“ Z myšlenek ji vytrhl hlas královny Mab.

„Už běžím, má paní.“